Skutečná lidová revoluce, nebo převrat podporovaný NATO? Zde jsou fakta, která vám pomohou se rozhodnout

Vzhledem k tomu, že Rusko skutečně zahájilo invazi nebo „speciální operaci“ na Ukrajině, myslíme si, že je vhodná doba zrekapitulovat, jak jsme se sem dostali.

Historické, politické a etnické rozpory na Ukrajině trvají desítky let, ne–li staletí, ale na tak hluboký ponor nemáme prostor. Prozatím se omezíme na tři jednoduché části: Pád Viktora Janukovyče, krymské referendum a následná občanská válka, která postavila region na přímou cestu k dnešním událostem.

Stejně jako 30 faktů o Covidu je i tento článek určen jako rychlá referenční příručka, která pomůže přátelům a známým zorientovat se v nedávné historii Ukrajiny, jako praktický rejstřík dobových pramenů nebo jako osvěžující kurz pro ty, kteří zapomněli podrobnosti.

Po pádu Berlínské zdi a sjednocení Německa ujišťovali vedoucí západní představitelé písemně i ústně tehdejšího sovětského vůdce Michaila Gorbačova, že NATO neplánuje rozšiřovat své území směrem na východ.

nejen pro Sovětský svaz, ale i pro ostatní evropské země je důležité mít záruky, že pokud Spojené státy zachovají svou přítomnost v Německu v rámci NATO, nerozšíří se NATO východním směrem ani o píď současné vojenské jurisdikce.

Zástupci NATO a Ukrajiny podepisují Charter on a Distinctive Partnership Tento dokument je dlouhodobou dohodou o tom, že Ukrajina bude postupně přecházet na spolupráci s NATO a nakonec se stane jeho členem. To je v přímém rozporu s výše uvedenými ujištěními.

NATO zveřejňuje svůj Akční plán NATO–Ukrajina, v němž znovu potvrzuje svůj závazek k „užším vazbám“ s Ukrajinou a nastiňuje dlouhodobý plán „reforem“ na Ukrajině, které ji učiní vhodnou pro „plnou euroatlantickou integraci“.

Americká ministryně zahraničí Condoleeza Riceová a ukrajinský ministr zahraničí Volodymyr Ohryzko podepisují Chartu strategického partnerství mezi USA a Ukrajinou, která „zdůrazňuje trvalý závazek Spojených států podporovat posílenou spolupráci mezi NATO a Ukrajinou“.

Viktor Janukovyč, vůdce ukrajinské Strany regionů, vítězí v ukrajinských prezidentských volbách a je jmenován čtvrtým ukrajinským prezidentem. Janukovyč je bývalým gubernátorem Doněcké oblasti, v níž se narodil, a úřad získává s obrovským procentem hlasů z etnicky ruského východu Ukrajiny.

Janukovyč jako jeden ze svých prvních kroků ve funkci prezidenta podepisuje dohodu s Ruskem, která prodlužuje pronájem černomořské námořní základny na Krymu nejméně do roku 2042. Toto prodloužení se v západním tisku setkává s hrůzou a výtkami, přičemž jeden z deníků se ptá:

je to zatím nejkonkrétnější známka toho, že Ukrajina se po Janukovyčově vítězství v únorových prezidentských volbách opět dostala pod vliv Ruska.

Rovněž poznamenal, že „prodloužení pronájmu pravděpodobně zvýší opozici vůči Janukovyčovi v západních provinciích Ukrajiny“.

Ukrajinský parlament odhlasoval nový zákon, který zemi zakazuje vstup do jakéhokoli vojenského bloku. Tím, jak tehdy poznamenala BBC, fakticky končí jakákoli vyhlídka na vstup Ukrajiny do NATO, čímž padá plán, na němž Západ pracoval 13 let.

Janukovyčova Strana regionů zaznamenala vítězství v parlamentních volbách, zvýšila počet svých křesel a nad jejím největším soupeřem Arsenijem Jaceňukem posílila o 55 křesel.

Volby však také poprvé na Ukrajině zvolily krajně pravicového poslance do parlamentu, když strana Svoboda Oleha Tjahnyboka získala 37 mandátů a více než 10 % hlasů (výhradně z etnicky ukrajinského západu země).

Současné tiskové zprávy, stejně jako think–tanky jako například OpenDemocracy, upozorňují na „znepokojivý“ vzestup „krajně pravicové politiky“ na Ukrajině.

Ukrajinský kabinet jednomyslně schvaluje návrh dlouho očekávané dohody o přidružení mezi Ukrajinou a EU. Očekává se, že Janokuyč dohodu oficiálně podepíše na summitu „Východního partnerství“ EU ve Vilniusu 28. a 29. listopadu.

Rusko – hlavní věřitel Ukrajiny a její největší obchodní partner – varuje, že tato smlouva „způsobí chaos„, poruší podmínky stávající smlouvy mezi Ukrajinou a Ruskem a povede ke kolapsu ukrajinské ekonomiky. Jako protinávrh navrhuje, aby Ukrajina podepsala novou smlouvu s Euroasijskou hospodářskou unií.

Ukrajinská vláda vydává dekret, kterým pozastavuje přípravy dohody o přidružení. Místopředseda vlády Jurij Bojko varuje, že současné podmínky dohody by „vážně poškodily ekonomiku„.

Během několika dní po vydání dekretu začínají na náměstí Majdan „proevropské“ demonstrace. Podle průzkumu veřejného mínění, který provedl deník Kyiv Post, je názor na vstup do EU versus euroasijská celní unie vyrovnaný: 39 % pro, 37 % proti

Janukovyč se 28. září účastní summitu Východního partnerství, ale dohodu o přidružení nepodepisuje, místo toho navrhuje novou třístrannou dohodu mezi Ukrajinou, Ruskem a EU. Rusko je otevřeno jednání o takové dohodě, ale EU tuto nabídku zcela odmítá.

Navzdory nepodepsání dohody o přidružení Janukovyč sdělil tisku, že Ukrajina nadále hodlá usilovat o užší vztahy s EU: „alternativa pro reformy na Ukrajině a alternativa pro evropskou integraci existuje… Jdeme po této cestě a neměníme směr„.

Premiér Mykola Azarov mu dal za pravdu: „Plně autoritativně potvrzuji, že proces vyjednávání o asociační dohodě pokračuje a práce na přibližování naší země evropským standardům se nezastaví ani na den“.

Nicméně západní média o tom všudypřítomně informují jako o Janukovyčově „odmítnutí podepsat asociační dohodu ve prospěch užších vazeb s Ruskem“.

Další tisíce lidí se shromažďují na náměstí Majdan a další začínají okupovat kyjevskou radnici. Protesty sílí, opoziční politici hovoří o Janukovyčově „spáchání zrady„, vyzývají k opakování prezidentských voleb, přestože do nových voleb zbývá pouhých 18 měsíců.

Dne 29. listopadu protestující vznášejí první „oficiální“ požadavky, mezi nimiž je i okamžitá rezignace Viktora Janukovyče.

1. 12. 2013 – Tisíce demonstrantů skandují „revoluce“ a bourají kovové zábrany postavené pořádkovými silami. Protestující házejí zápalné lahve:

majdanPolicie se stahuje z náměstí. Přes 200 lidí je zraněno, z toho více než 100 policistů.

2. 12. 2013 – Protestující staví barikády kolem Majdanu, blokují přístup k vládním budovám a pokoušejí se vtrhnout do prezidentské budovy. I deník Guardian konstatuje, že policie se stáhla.

Krajně pravicový poslanec Oleh Tjanybok na tiskové konferenci oficiálně nazývá akci „revolucí“ a žádá, aby policie a příslušníci armády přešli na jejich stranu.

3.12.2013 – Julia Ioffeová v New Republic chválí demonstranty na Majdanu a zmiňuje zejména házení Molotovů na policii:

Když policie přišla, na rozdíl od Moskalů neodešli. Máchali řetězy, házeli zápalné lahve a stavěli v ulicích barikády. Obsadili obecní budovy. Málem svrhli hlavní sochu Lenina. Zpívali státní hymnu a skandovali „Revoluce!

8.12.2013 – Protestující svrhli sochu Lenina. Na zdech jsou načmárány grafitty s nápisem „Janukovyči, jsi na řadě„. Po náměstí je za skandování „Janukovyč, hra skončila!“ nesena podobizna Kadáfího uříznuté hlavy. Kyiv Post hlásí házení Molotovových koktejlů.

10. 12. 2013 – Těžkooděnci z Berkutu se pokoušejí prolomit barikády a vyklidit náměstí. Je nasazen slzný plyn. Jsou odraženi.

11/12/2013 – Náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová a velvyslanec USA Geoffrey Pyatt navštívili protesty a hovořili s opozičními vůdci. Jsou zobrazení, jak si potřásají rukama a rozdávají potraviny:

Téhož dne vychází ve Foreign Affairs, oficiální publikaci Rady pro zahraniční vztahy, článek s titulkem: „Janukovyč musí odejít„.

Téhož dne také bývalý prezident Leonid Kravčuk pořádá politickou diskusi u „kulatého stolu“ s členy všech stran a všemi bývalými ukrajinskými prezidenty, jejímž cílem je rozptýlit krizi. Rozhovory mají Janukovyčovo požehnání, opozice odmítá účast.

13. 12. 2013 – Americký senátor John McCain navštívil Kyjev, kde přednesl projev, v němž davu řekl „Jsme zde, abychom podpořili vaši spravedlivou věc„.

Později je vyfotografován, jak si potřásá rukou s Olehem Tjahnybokem, vůdcem krajně pravicové strany Svoboda:

mccainZpravodajství britské televize Channel 4: „Krajně pravicová skupina v centru ukrajinských protestů se setkala s americkým senátorem“.

14. 1. 2014 – Protestní aktivita se po odmlce v období Vánoc a Nového roku obnovuje.

15. 1. 2014 – Na zasedání zahraničního výboru amerického Senátu náměstek ministra zahraničí Thomas Melia přiznal, že americké ministerstvo zahraničí vynaložilo na „pomoc Ukrajině“ 5 miliard dolarů.

Z toho 180 milionů dolarů na „rozvojové programy“ pro „soudce, poslance [a] politické strany„.

16. 1. 2014 – Po týdnech patové situace ukrajinský parlament přijímá deset nových zákonů. Tyto zákony, známé pod souhrnným názvem „zákony proti protestům“, umožňují přísný zásah proti protestním aktivitám, včetně odebrání poslanecké imunity poslancům podporujícím násilí a odebrání řidičského průkazu těm, kteří použili vozidla k obstrukcím na veřejných komunikacích.

19. 1. 2014 – Střety mezi pořádkovou policií a demonstranty v Hruševského ulici, mnozí z protestujících jsou z krajně pravicových skupin, jako je Svoboda a Pravý sektor, a jsou vidět s neonacistickými symboly a hesly.

25. 1. 2014 – Prezident Janukovyč oslovuje opoziční vůdce, nabízí jim dohodu o rozdělení moci, která by Jaceňuka dosadila do funkce premiéra a Vitalije Klička do funkce jeho zástupce. Opozice nabídku odmítá.

28. 1. 2014 – Parlament v gestu kompromisu ruší 9 z 10 zákonů o protestech a přijímá nový zákon uděluje amnestii všem účastníkům protestů za předpokladu, že přestanou okupovat vládní budovy. Opozice tyto podmínky odmítá.

7. 2. 2014 – Do tisku uniká nahrávka telefonátu mezi Nulandovou a Pyattem slavně nazvaná „fuck the EU„.

V rozhovoru z 28. ledna Nulandová a Pyatt dlouze diskutují o složení ukrajinského kabinetu po odchodu Janukovyče. To je ještě 25 dní před tím, než byl Janukovyč odstaven od moci.

Podle průzkumu, který ve stejný den zveřejnil deník Kyiv Post, bylo více Ukrajinců proti protestům na Majdanu než na jejich podporu.

16. 2. 2014 – V dalším pokusu o kompromis vláda propouští všechny vězně zatčené během protestů, tentokrát opozice reaguje, zrušila svou tříměsíční okupaci kyjevské radnice.

19. 2. 2014 – Prezident Janukovyč vyhlašuje „příměří“ ve společném prohlášení podepsaném třemi hlavními opozičními lídry. V prohlášení se zavázal k jednání o trvalém míru.

20. 2. 2014 – Odstřelovači zahájili palbu na dav na náměstí Majdan, která si vyžádala nejméně šedesát mrtvých. Při přestřelce jsou zabiti jak demonstranti, tak policisté. EuroNews uvádí, že „příměří je zničeno“ pouhých několik hodin po jeho podpisu.

21. 2. 2014 – Navzdory krveprolití jednání pokračují a výsledkem je „Dohoda o urovnání politické krize na Ukrajině„, kterou podepsaly všechny strany plus zahraniční minsitři Německa a Polska.

Dohoda vyžadovala vytvoření dočasné „vlády národní jednoty“, která měla být nahrazena po nových prezidentských volbách do konce roku 2014. Vyzvala rovněž k úplnému vyšetření střelby na Majdanu z předchozího dne.

Janukovyč se zavázal, že vláda nevyhlásí výjimečný stav ani nepovolá armádu a stáhne z místa protestů všechny policejní jednotky výměnou za to, že protestující opustí všechny veřejné budovy a odevzdají nelegální zbraně.

Vůdci militantních protestujících – včetně Dmitryo Jaroše z neonacistického Pravého sektoru – dohodu odmítli a pohrozili, že pokud Janukovyč okamžitě neodstoupí, vtrhnou do parlamentu a prezidentské rezidence.

22. 2. 2014 – Místo aby dodržovali podmínky dohody, jakmile se policie stáhla, protestující vtrhli do vládních budov a převzali kontrolu nad Kyjevem. Janukovyč prchá do města Charkov na východě Ukrajiny.

Zatímco policie opustila své pozice po celém hlavním městě, opozice ovládla klíčové křižovatky, obsadila prezidentský palác a vytvořila perimetr kolem Janukovyčova bývalého sídla.

Během několika hodin po obsazení města ukrajinský parlament odhlasoval zbavení Janukovyče funkce 328 hlasy proti 0, přičemž více než 120 poslanců se hlasování nezúčastnilo. Toto hlasování bylo protiústavní a v žádném případě se nejednalo o právně závaznou formu impeachmentu.

Z východního Charkova Janukovyč v televizním projevu prohlašuje, že je stále „legitimně zvoleným prezidentem Ukrajiny“ a že nemá v úmyslu uprchnout ze země.

24. 2. 2014 – Parlament odvolává 1/3 ukrajinského ústavního soudu z funkce, vydává zatykač na prezidenta Janukovyče.

25. 2. 2014 – Janukovyčova vlastní Strana regionů se od něj v parlamentu distancuje a on odlétá do Ruska a tvrdí, že je v ohrožení života.

27. 2. 2014 – Arsenij Jaceňuk složil přísahu jako prozatímní ukrajinský premiér, kterým se stane po volbách v květnu 2014.

Vitalij Kličko je odsunut do poněkud nižší funkce starosty Kyjeva a Oleh Tjahnybok se vrátil do funkce prostého poslance.

Nová ukrajinská vláda se formuje přesně tak, jak předpověděla Nulandová ve svém telefonátu z 28. ledna.

Téhož dne Anders Fogh Rasmussen, generální tajemník NATO, sděluje tisku, že „dveře pro vstup Ukrajiny do vojenského bloku jsou stále otevřené„.

28. 2. 2014 – V britském pořadu o aktuálních událostech Newsnight běží tento díl s názvem „Neonacistická hrozba na nové Ukrajině„:

Objevují se důkazy, že odstřelovači střílející do davů nebyli najati ukrajinskou vládou, ale stříleli na obě strany ve snaze vyvolat chaos.

Tyto důkazy předkládá šéfce zahraniční politiky EU Catherine Ashtonové estonský ministr zahraničí Urmas Paet v telefonátu, který je později prozrazen tisku a potvrzen jako pravý estonskou vládou.

Ani EU, ani nová ukrajinská vláda se nesnaží tyto důkazy prošetřit nebo postavit vrahy před soud.

21. března prozatímní ukrajinská vláda oficiálně podepisuje kontroverzní dohodu o přidružení k Evropské unii.

Po parlamentních volbách v roce 2014 koaliční vláda pěti stran oficiálně prohlašuje vstup do NATO za „národní prioritu„.

Toto je časová osa klíčových událostí, které vedly k pádu Viktora Janukovyče. Zda to byla skutečná lidová revoluce, nebo puč podporovaný NATO? Rozhodněte sami.

Další propad Ukrajiny do chaosu a občanské války budeme katalogizovat ve druhé a třetí části této časové osy, které se objeví již brzy.